Výlet na sever / Trip to North

Po vyjímečně prožitém štědrém dnu jsem proži ještě vyjímečnější vánoční prázdniny. Místo pojídání cukroví, válení se u pohádek a užívání si zimy jsem se vydal na 3000 km cestu na sever Kamerunu a zpět. Jel jsem s Alex, její mamčou a sestrou Damiet.

Vyrazili jsme 26 ráno, protože nám bylo doporučeno nejezdit v den, kdy všichni pijou a oslavujou. Ráno v 5 jsem z taxíku viděl hloučky 13 – 15 letých lidí vracejících se z vánoční pařby… Cestou do Yaoundé, hlavního města, jsem si chvilku užíval zamlženou tropickou džungli, ale po hodině to bylo pořád stejný a nudný. Tam jsme se najedli, nakoupili zásoby na cestu, koupili lístky a nasedli do vlaku na sever do Ngaundere. Na nádraží se jeden mladík zeptal Alex, jestl jsme všichni spolu, řekla že jo. (Představte si, 1 chlap, 3 ženský co cestujou na sever, kam jezdí normálně rodiny nebo jednotlivci.) Říká, „to jste všichni spolu, jako dohromady…“ Alex se na mě podívala, já neměl tušení o co jde, ale přitakal jsem, takže chlapík byl trošku zmatenej. No každopádně jsem měl na pár okamžiků 3 manželky :-D. Jak by se to líbilo vám kluci?Měli jsme kupíčko, se 4 postelema. Cena 25000 CFA = 500 Kč za 12 hodinovou cestu, což není zlý. Bylo tam pohodlno a bezpečno. Lístek první třídy je za 18000 a druhá třída 9000, ale tou není pro bělochy doporučenocestovat. Ze začátku si to vlak šoural pomalu předměstím. Děcka ze slumů mávali, nebo ukazovali prostředníček a nadávali. Asi záleží na tom, co vidí a slyší doma. Po cestě jsme si parádně pokecali. Bylo to první delší setkání s Alexinou rodinou a byly obě dvě fajn. Najedli jsme se, vypili pár lahvinek červeného vínka a šli spát. V noci bylo docela chladno, což mi vůbec nevadilo J.

Ráno jsem se probudil, vykouk z okna a džungle byla pryč. Svítalo, bylo ještě příjemně chladno (na mikinu, nobo tričko pro otužilce), nebe bylo ještě rudo oranžový a slunce prosvítalo mezi korunami stromů na obzoru. Viděl jsem napolo vyprahlou savanu, suchou trávu a malé vesničky s chatrčema uplácanýma z bláta, tráva na střeše, všechno v barvách krajiny, takže tam úžasně zapadaly. Jediné spestření byli lidé, hlavně ženy oblečené v parádních, zářivě barevných kostýmech. Zajímavou zkušeností bylo každé nádražé kde jsme se zastavili. Děcka už nemávali, ale křičeli „prázdné lahve, prázdné lahve“. Oni je totiž znovu naplní vodou a prodávají žíznivým turistům. Když člověk nemá co k jídlu, tak se chopí nejmenší šance vydělat si 100 franků – 4 koruny, za které si koupí rýži, kukuřičnej kuskus, nebo něco jiného k jídlu.

V Ngaundere jsme si jen zarezervovali zpáteční jízdenku a koupili si lístek na mikrobus. Měli jsme celou zadní řadu, takže komfort, protože jsme zaplatili 5 míst (na 4 sedadla, což je tu úplně normální). Cestou na sever do Garoa, kde jsme měli přespat jsme se párkrát zastavili. Při každé příležitosti přiběhlo pár děcek co prodávali nakrájenou a očištěnou papayu, opečené maso, „baigné“ což je něco jako naše koblihy, neplněné, necukrované. Taky sáčky s chlazenou vodou (možná ještě pamatujete mlíko v pytlících – tak si představte půl litrové plné vody, která chutná… nic moc. Já jsem si užil sezamové kuličky, opravdu luxusní sladkost, ručně dělaná. Sezamová semínka, 100% bio slepená medem nebo karamelem, docela se mi zase sbíhají sliny J.

Cesta ubíhala pomalu. Viděli jsme vesničky, chatrče, savanu, vesničky, chatrče, savanu, sem tam požár, sem tam hromady bavlny. Najednou jsme zatočili, a 10 minut kopírovali proud řeky. Ještě v ní byla voda, v období dešťů mohla být jako poloviční Vltava v Praze. Byli jsme v Garoa. Na stanici pro nás přišel Basta s jeho kamarádem. Byl to kamarád jednoho kamaráda z Doualy, kterej bydlí v Garoa. Opravdu vřele nás přivítali, vzali nás k nim domů, nechali nás spát v jejich postelích, zatímco oni spali na rohoži v jiné místnosti, což jsem zjistil při návratu. Kdo by to v čechách pro cizince udělal? Zašli jsme si do restaurace na večeři. Já si dal pořádnou porci ledvinek se smaženým plaintainem – jeden druh banánu, kterej se musí tepelně upravit. Pak nás vzal Basta k jeho rodině na návštěvu. Byli jsme jen návštěva, ale všichni jsme cítili vřelou atmosféru, radost z toho že jsme tam (pořád opakovali jaké je to pro ně potěšení že jsme přijeli, což jsme jako Evropani moc nechápali, ale opravdu to bylo tak). Paní máma byla hrozně upovídaná. Jediná starší dcera, kerá byla v domě měla nádherné šaty. To byla jedna z věcí, které jsem na severu opravdu ocenil. Nádherné, barevné, parádně střižené šaty, opravdu ženské a sexy oblečení, přitom vůbec ne nijak odhalující tělo, skutečná vkusná móda. Mimochodem, sever země je muslimský.

Ráno jsem se vzbudil jako první. Bylo 5, nebo půl 6. Něco jsem z venku zaslech. Bylo to první volání k ranní modlitbě. Něco úžasného. Představte si, že stojíte na dvorku, obehnaného zdí. Za ní několik rozkvetlých stromů, které voněly jako lípa, je černočerná tma, jediné světlo je lampa na dvoře a žárovka v místnosti. Z leva slyšíte melodický zpěv, ten kdž zkončil, zprava z větší dálky jinej. Pak z dalšího směru, ale hdoně blízko třetí. Byla to opravdu nádhera. Pak jsme vstali, posnídali a vydali se na další cestu na sever, do Maroa. Tam jsme si najali malej mikrobus na 24 hodin včetně paliva a šoférem (asi 1500 Kč). Po cestě jsme se zastavili v Mora, malém městečku se zděnými domy, takže trošku luxus. Zajeli jsme tam na tradiční trh, kde prodávali hlanvě oblečení, ale příšerné kvality. Prostě chudí lidé nemůžou utrácet za zbytečnosti. Jedne stařec s holí, ale dostatečně svižně ke mně přišel a pozdravil, prohodili jsme pár slov, popřál nám pěkný den a my pokračovali. Zajímavé, že na můj harém se ani nepodíval. Prostě tady je chlap vedoucí a každej to respektuje, takže občas jsem si tu roli patřičně užíval. Bylo kolem 2 hodiny, tak jsme zašli na oběd. V Mora nebyli jen muslimové, takže v baru vedle restaurace už popíjeli domorodci a náramně se bavili. Jedna zkušenost, která přišla když jsme dojedli mě opravdu přinutila přemýšlet. Dojedli jsme naší rybu a čekali než obsluha odnese talíře, že zaplatíme a budeme pokračovat. V tom se ve vchodu na terásku (přístřešek přilepenej na baráku postavenej z větví a rohoží z palmového listí) objevil mladej muž, urostlej, zdravej až na jednu věc. Místo pravého oka měl asi 3 cm vak vysící ven z hlavy. Nevim, jestli to byl nádor, nebo zanedbané ječné zrno, netušim. Tenhle člověk se na nás díval. Servírka ho poslala pryč, poměrně nehezky. Pak se objevil za mnou a chopil se odnášet talíře. Říkam si proč né, chce si přijít na pár franků. On je ale neodnes. Klekl si vedle mě na zem a začal dojídat kosti a hlavy (což je tady delikatesa které jsem ještě nepřišel na chuť). Servírka ho vyhnala pryč jako psa. Přemýšlel jsem, jak chudoba dokáže kompletně změnit něčí život. Nejsem doktor, ale myslím, že to co měl onen muž místo oka bylo něco zanedbaného, co se dalo snadno vyléčit. Vyšetření v kvalitní nemocnici stojí 10000 CFA, 400 Kč. U nich na severu určitě levnějc někde ve městě. Ale protože rodina neměla dost peněz na doktora, mladej, urostlej zdravej muž, kterej mohl mít rodinu byl tímto problémem vyloučen z normálního života. Lidi se k němu chovali jako k příšeře. On ztratil veškeré sebevědomí a akceptoval svojí roli. Myslím, že jen přežíval. Je pravda, že dělník si na venkově za tvrdou práci vydělá 30000 CFA z čehož živí rodinu. Ale nedostatek „pětistovky“ znamenal pro tohoto mladého muže doživotní utrpení a strádání. I taková je realita v rozvojových zemích. Večer jsme dorazili do Waza – malé vesničky u vchodu do národního parku, kde jsme se těšili na safari. Ubytovali jsme se v hotelu, zašli na večeři a šli spát.

Ráno po peripetyjích se dochvilností řidiče (někdo mu propíchal kola) jsme si najali průvodce a vjeli do parku. Vedle vjezdu byl velkej kopec, tak 200 metrů vysoká skála, která vypadala jako bábovička, jen trochu větší a z kamene. Hned na začátku jsme viděli stádo antilop. Dál pokračovali, hledali jsme lvy. Viděli jsme jednoho šakala, několik čápů Marabu, další antilopy a nic… Do části parku, kde jsou sloni se nedalo zajet, protože bylo ještě vlhko a půda byla měká. V savaně bylo dost vody, tedy potravy a zvířata nebyla koncentrovaná u napajedel. Pěkně jsme se projeli, viděli travnaté pláně, lesy akácií, sem tam napajedlo. Jediný zástupce z velké pětky (slon, nosorožec, hroch, žirafa, lev) byl starý žirafák. Smůla, ale i tak to byl zajímavej zážitek. Mimochodem, ideální čas pro safari je březen a duben, což je vrchol období sucha.

Vrátili jsme se do Maroa. Zašli na trh tradičního zboží, kde jsem nechal všechen zbytek peněz a pak jeli do Garoa, ke klukům přenocovat. Ráno jsme se vydali zpět do Ngaundere. Jedna z věcí, kterou nemůžu vynechat je způsob dopravy. Každý mikrobus má na střeše velkou zahrádku, na kterou se naloží všechno. Zavazadla, nábytek, i živá zvířata. Viděl jsem jeden takovej s košema slepic na střeše a slepicema vysícíma ze střechy za nohy hlavou dolů. Zajímavý způsob cestování… Na náš minibus naložily 3 kozy. Představte si, že máte být přivázaní 5 hodin na zahrádce, do žeber vás tlačí ocelová konstrukce, na rozbyté silnici s výmolama, sluníčkem které na vás praží… no ale když je to jedinej způsob jak dopravit kozu z jednoho města do druhého, tak co se dá dělat. Jen jeden z přisluhovač ů nakládání kozy špatně připoutal, takže když jsme vjížděli na benzínku v Garoa, auto nadskočilo a jedna koza spadla a zůstala vyset za krk dolů. Zadek se jí houpal na úrovni našeho okýnka. Přežila to, alespoň fyzicky. Tak mě napadá, co kdybyste si u nás koupili lístek pro sebe a jeden pro zvíře – no a místo psa si do kupíčka vzali kozu, ovci nebo třeba čuníka? Mam sto chutí to vyzkoušet, tak jestli někdo víte o někom, kdo by mi prodal jehně něbo kůzle v Plzni, abych ho mohl vzít domů, napiště mi kontakt :-D, dám vám vědět, až si pro něj pojedu.

Tenhle výlet byl opravdu zážitek, krom toho co jsem zmínil jsem viděl černobílé kozy, ale čistě 50 na 50, lidi peroucí prádlo ve vyschlých řečištích, tradiční pumpy (5 metrovej klace na jedné straně kýbl, v jedné třetině připevněnej na konstrukci a na druhé straně závaží a člověk pumpař), nádherné skály, které vypadaly jako hromady obrovských balvanů od malých až po 10m v průměru,které někdo jakoby navršil na 100m vysoké hromady bavlníkové plantáže, obrovské kopy bavlny a spoustu cyklistů. Né ale sportovců, ale chalpíků, kteří na kolo naložili kolem 80 litrů benzínu a jeli na kole (100km) na hranice s Nigérií nakoupit lacinější benzín, aby ho prodali ve městě. Jestli vás zajímá výdělek, 3 Eura za cstu (2-3 dny).

I když jsme ze safari moc neměli, to co jsem na cestě zažil, viděl, o čem jsem přemýšlel určitě stálo za to tenhle výlet podniknout. Potvrdilo se i takové moudro do života že i cesta může být cíl. Já jsem byl určitě spokojenej.

After unordinary passed X-mass eve I’ve enjoyed even more unordinary holidays. Instead of eating sweats and candies, watching fairytales in the TV end enjoying winter I went to the 3000 km journey to the North of the Cameroon and back. I went with Alex, her mom and sister Damiet.

We started 26^th in the morning, because we have been recommended not to go on the day, when everyone is drinking and celebrating. In the morning at 5 I saw from the taxi groups of 13 to 15 years old people, coming back from X-mass parties. On the way to Yaoundé, the capital, I have been enjoying for some time tropical jungle with light fog, but after one hour it became little bit boring. In Yaoundé we took our lunch, bought some stuff to the train and bought ticket and got in to the train. At the railway station, one man asked Alex, if we are all together, she said yes. (Imagine one man, 3 women, travelling to Islamic north, where usually travels couples with or without children or individuals). He said “you are here all... like, together...” Alex looked at me, I didn’t have any clue what is going on, but a shook my head in agreement, so the guy was little confused. So for a few moments I had 3 wives :-D. How would you like it guys? We had room with 4 beds. The price was 25000 CFA = 38€ for 12 hour journey which is not bad. It was pretty comfortable and safe. First class ticket (seat) cost 18000 and second 9000, but it is not recommended to travel in for the whites. At the beginning the train passed slowly on the way to Ngaundere. We have passed local suburbs, kind of slums, where small children were waving or showing middle finger and shouting some rude words. Depends what they see and hear at home I guess. It was my first longer stay with Alex’s family, and both of them were nice. We’ve had a nice chat, took our dinner, drank pair of bottles of red vine and went sleep. During the night it was quite cold, which I didn’t mind at allJ.

In the morning I woke up, looked out of the window. The jungle was disappeared. Sun was rising, it was still nicely cold (for a long sleeve or T-shirt for those who are used for cold), the sky was reddish and I saw the sun shining behind the trees at the horizon. I was watching half dried savannah, yellow drought grass and small villages with huts made from mud, grass roofs, all in colours of environment so they fit there perfectly. The only difference was people, mainly ladies, dressed in shining coloured dresses. Interesting was also that at each station, small children were asking us for empty bottles. They fill them back and sell them to tourists. When you don’t have anything to eat, you take any chance to earn 100 francs CFA – 15 euro cents for which they buy some rice, corn cuscus or something else to eat.

In Ngaundere we made a reservation to back journey and bought a ticket to micro-buss. We paid whole back row so we had enough of comfort. It is normal where 3 seats are, they sell 4, for 4 they sell 5. On the way we did some breaks. Everywhere run children selling papaya ready to eat, baked meet, “baigné” which is kind of donuts – big like tennis ball or smaller, without anything. Also half litter plastic bags of cold water which doesn’t taste well. I have really enjoyed sesame balls, 100% bio, collected by honey or caramel. They were really delicious.

The journey passed slowly. We saw villages, huts, savannah, villages, huts, savannah, time to time fire time to time stocks of cotton and cotton fields. In one moment we turned left, copying the river for 10 minutes (that could be during the rainy season like half size as the Themes in London). We arrived to Garoa. At the bus station picked us up Basta and his friend. Basta is friend of one friend of mine from Douala, who lives there. They welcomed us warmly, they took us to their place, gave us their beds to sleep in meanwhile they were sleeping on the floor in other room (which I realized on the journey back. Who would do this for unknown people in Europe? We went to the restaurant for a diner. I had liver and fried plantain (kind of banana that you have to treat by heat – boil, fry, bake...). Then Basta invited us to his parents place to visit them for a while. We have just been some strangers visiting them, but we really felt warm atmosphere (they repeated all the time that it is pleasure for them that we arrived, as Europeans we didn’t understand it completely, but they were really behaving like that). Especially mother were really talkative. The only older sister, who were in the house had wonderful dress. This is one of things I really appreciated on the north. Nice, colourful, well cut dresses, really feminine and sexy, but in the same moment not showing parts of the body it should be hidden. Really perfect mode if you look for some inspiration ladies.

In the morning I woke up first. It was 5 or half past 5. I heard something from outside. It was first calling to morning prayer. It was something gorgeous. Imagine that you are standing on the court with high wall behind which are flourish trees with sweet smell. It is still dark; the only light is a small lamp at the court and a bulb in the room. From the left side you hear melodic sing, which when stopped, another started from the right side, but from bigger distance. Than another really close. I really enjoyed that few minutes. Everyone woke up, we took breakfast and continued our journey to the north to Maroa. There we booked small minibus for 24 hours with driver and patrol for approximately 60€. On the way we stopped in Mora, small town with houses from bricks, so little fancy. We went to traditional market at the central place, where they were selling mostly clothes, but terrible quality. Simply, pour people just can’t spend money for unuseful stuff. One old man with a stick, but lively enough came to me and greeted me. We had short chat, he wished for us a nice stay and he continued. Interesting was that he even didn’t look on my harem. It was about 2pm. We took our lunch. In Mora are not only Muslims, so in the bar just by a group of local people had a fun drinking a beer. One experience I had few moments later made me really think. We finished our fish and have been waiting the waitress to take the plates. In that moment on the entry of terrace (kind of construction from branches and palm leaves roughs) appeared young man, muscled, healthy just except one thing. He had instead of his right eye kind of 3 centimetres long sac out of head. I don’t know if it was cancer or something else not treated. This man was looking at us. The waitress sent him out not in nice way. Then he appeared behind of me and he took our plates with fish bones and heads (which people here eat completely even with eyes, but I still have to discover this delicates). I thought he wanted to earn some francs. But he didn’t take them out. He had kneaded down on the floor just by me and started to eat them. The waitress treated him like a dog to go out. I was thinking how poverty can really change someone’s life. I am not a doctor, but I think that the thing he had instead of his eye was something non treated, what could be easily healed at the beginning. Exercise in a good hospital cost 10000 F CFA = 15€, and I think that there somewhere it can be even cheaper. But because family didn’t have enough money for the doctor, young, strong man who could have had a family were instead of that excluded from the normal life. People treated him like a creature. He lost all his self confidence and accepted his role. I think he was just surviving. The truth is that worker in the country side earns 30000 per month to feed a family, so it is obvious that there is no money left. But missing of few Euros caused for this young man all life suffering. So this is also reality in developing countries. On the late afternoon we arrived to Waza, small village on the entrance of the national parc, where we came to see some wild animals. We took our hotel room, went out to eat something and then sleep.

In the morning, after some problems with punctuality of driver (cause someone broken the car tear) we hired a guide and entered the park by car. At the entry was quite big hill, 200 metres high rock. Just by the entry there were group of antelopes. We continued searching some lions. We saw one shekel, some marabous, some more antelopes and nothing more. To the part of park with elephants we couldn’t enter because the soil wasn’t firm enough. In savannah was still “enough” water so enough food and animals were dispersed everywhere and not concentrated on some places with water. We had quite good ride, saw bush, acacia wood and some refreshment spots with water. The only representant of “BIG FIVE” (elephant, hippopotamus, rhinoceros, giraffe and lion) was old giraffe male. Bad luck, but even like that it was pretty interesting experience. By the way, ideal time for safari is during March and April which is the top of dry season in Cameroon.

We went back to Maroa. Visited traditional goods market where I spent rest of my pocket money and then went to Garoa sleep at our new friends place. In the morning we took bus to Ngaundere. One of things I have to tell you is the transport. Each microbus has special construction on the roof to put things on. Lagguages, furniture and even animals. I saw one with baskets full of hens on the top and some hens hanging down head at the sides. Interesting. To our one they put 3 goats. Imagine that you are supposed to be attached by rope to that metal construction which is hurting your bones whenever the car hits a hole (which were really numerous), sun that is burning you... but if it is the only way how to get a goat from one town to another, than there is no choice. One of those guys did a mistake and didn’t fixed one goat well. When we went to take petrol, the car jumped a bit and one fell down, hanging by the neck. Some mans lifted her up so she survived. I am just thinking, what if you would buy a train ticket, for you and for an animal and took with you goat, sheep or a pig maybe? I have really intention to try it, so if I will find someone in Pilsen who will sell me a sheep, I will do it J.

This trip was really an experience. By the things I mentioned already I saw some black and white goats (really, half and half), people washing clothes in the dried river stream, traditional water pumps (5 metres wooden stick with bucket at one side, fixed to an A construction in the 2/3 and some heavy stuff on opposite and one man who was lifting it up. I saw also beautiful rocks made from small and big rock balls even 10m in diameter that seem to be created there by someone, an giant and lots of cyclists. But not sport mans but buys who charged their bike by 80 litres of petrol and ride to the border with Nigeria to buy cheaper petrol so sell it in the city. If you are interested how much they earn, it is 3 – 5 € per trip (2-3 days).

Even if we didn’t see much of the safari, what I saw and experienced the things I was thinking about, it was definitely worth to do this trip. It confirmed me that old truth that also journey can be the objective. I was for sure more than satisfied.

Pohřeb / Funeral

Víkend před Vánocema a víkend po JumpIn jsem byl pozvanej kolegama na pohřeb. Zní to zvláštně, ale oni mysleli, že by se mi to mohlo líbit a měli pravdu. Byl to opravdu zážitek. No, nejednalo se o pohřeb, jak ho známe u nás. Byla to druhá část pohřbu, kdy se členové kmene Bamileke, který je původem ze západní provincie, loučí se zesnulým a dávají poslední sbohem nebožtíkově duši. Jednalo se o zástupce šéfa vesnice, dědečka jedné kamarádky mých kolegů.

Cesta tam byla opravdu zážitek. Autobus obrovskej, ale sedadla úzká, místo na nohy žádné, klimatizace neexistující, teplota když byl autobus v klidu přes 40 stupňů (a byl v klidu přes hodinu a půl). Za námi seděly 2 jednoduché mladé ženy, pravděpodobně prostitutky, které od 11 do 2 v kuse křičely. Výjimečné bylo slyšet slušné slovo. Tady se opravdu potvrdilo, že s hloupým člověkem se nedá nic dělat, jen ho ignorovat a doufat že to co dělá, ho přestane bavit.

Ráno jsme dorazili na místo do Bandjoun. Oproti Douale bylo v horách příjemných 15-20 stupňů. V 6 přistoupila dáma s občerstvením. Co byste si dali k snídani? Třeba pečenou divokou krysu? Ne, nedělám si srandu. Nevypadaly špatně a prý chutnají jako divočák… nejdřív jsem váhal, pak chtěl ochutnat, ale nevyužil jsem šanci, tak snad příště.

Sobota ráno, Cílová destinace Baffan. Vesnička v kopcích. Prašná cesta, domy z nepálených cihel, bez tekoucí vody, a většinou i bez elektriky. Často taky bez nábytku, betonová podlaha je de luxe… prostě taková normální vesnice. Přišli jsme skoro na vrchol kopce, kde byl rodinný dům, kde jsme připravovali, jedli a spali. Něco málo jsme pojedli, pak pomohli nanosit vodu. Teda, kluci by nejradši seděli, ale když jsem viděl, že ženský pracujou, tak jsem se taky nabídl no a strhnul ostatní. Pro vodu se chodilo do potůčku. Prvně jsem viděl kávovník a jak se na vesnici suší kafe. Vařilo se v obrovských kotlích na otevřeném ohni. Zajímavé bylo asistovat při zpracovávání obřadního kůzlete a prasete. Nebylo to jako u nás. Zvíře se nejdříve obřadně podřízne, nechá vykrvácet, pak se opálí srst, vykuchá se a porcuje se až později. Začalo se smrákat, jak je v Africe dobrým zvykem, večer vypnuli proud. Bylo to docela fajn. Seděli jsme kolo ohně, jedli, popíjeli, povídali, byl skoro nov, takže nebo poseté hvězdami, paráda. Taky jsem si užíval zimu a opravdu že byla kosa. Venku mohlo být něco kolo 12 stupňů. V 10 jsme šli všichni spát. Já vyfasoval útulné místečko na rohoži z palmových listů mezi dvěma chlapama L, no ale co, zkušenost to byla dobrá. O to víc jsem ocenil, když jsem se vrátil domů a vyspal se ve vlastní posteli.

Ráno jsme dokončili přípravy na slavnost. Došlo dřevo, tak jsme byli ve vesnici pro pár otepí. Jedna z vnuček nebožtíka mě vzala do „chefferie“ což je speciální stavba sloužící k obřadům. Její děda byl pohřben v předsíni. Po nějakém čase bude přemístěn a jeho lebka bude uložena do země v hlavním sále k ostatním lebkám předků. Říkala, že když má někdo z rodiny nebo z vesnice starost či trápení, tak přijde, obětuje jídlo, olej, nápoje, co kdo má a pobaví se s dušemi předků. Prý to funguje. Pak jsme si s chlapama dali trošku bílého vína – bílé je opravdu bílé. Je to zkvašená ratanová šťáva. Nechutná nic moc, ale je v tom alkohol, tak to domorodci mají v oblibě. Pak si všichni oblékli uniformu – rodina, nebo určité skupiny lidí zde nosí oděvy ušité ze stejné látky, asi aby se všichni poznali a věděli kdo, ke komu patří??? K obědu jsme byli pozváni do pokoje, kde jsme spali. Stůl uprostřed s plno jídlem, židle pro hosty u zdi po obvodu. Najedli jsme se, jídlo se sklidilo a začalo se slavit. Paní mámy zpívaly a tancovali kolem stolu. Všichni se připojili. A co že zpívali??? „Nebožtík, to byl dobrák, to byl fešák, byl šikovnej, zodpovědnej...“ prostě chvalozpěvy. Když byla rodina spokojená s obsahem, přilepili zpěvačce pětistovku na čelo a všichni byli šťastní. Pak mi pán domu svěřil něco jako žezlo. Pár lidí mělo totiž tu čest mít v ruce zdobenou hůl vykládanou korálky a na druhé strany obalenou koňskou hřívou. Symbolika – odehnat duši zesnulého, aby měla klid. Slyšel jsem střelbu. První věc co mě napadla, někdo má hlad. Pak mi ale vysvětlili, že se střílí z podomácku udělaných zbraní, které vypdají jako kombinace bambitky a brokovnice aby se dalo duši najevo, že může v klidu odejít. Pak jsme šli všichni uniformovaní v průvodu na místo konání oslavy. Bylo tam tak 200 – 300 lidí. Uprostřed bubeníci na tamtamy a další hudebníci. Kolem nich tancovali ve spirále různě uniformované zástupy lidí. Všichni vybaveni buď holemi, prázdnými lahvemi anebo platili střelcům za ránu z bambitek. Tancovalo se dlouho. Pak přišel šéf vesnice se svým zástupcem a stejní reprezentanti sousední vesnice. Sedli si na svá místa a kochali se. Nakonec přitančily všechny děti zesnulého, které měly na hlavách klobouky z barevného peří, a ukázali se váženým šéfům. Nakonec šamani v maskách, kteří taktéž odtančili těsně před těmi čtyřmi směrem k chefferie, kde vykonali další obřady. Muzika skončila a stejně tak i moje zážitky. Museli jsme odjet, ale obřad pokračoval až do noci. Další tanec příbuzných, tanec bojovníků s mačetami a pár dalších aktivit.

Byla to opravdu výjimečná událost. Další zkušenost a zážitek do sbírky. Byl jsem spokojenej nejen protože jsem viděl a zažil něco nového, ale protože se mi povedlo změnit předsudky, nebo alespoň rozšířenou představu o bílých jako o líných boháčích, kteří neumí pracovat. Takže dovjnásobnej úspěch J.

Weekend before Christmas and a week after JumpIn I was invited by my colleges to the funeral. It sounds strange, well, they thought that I would like it and they were right. It was really experience. In fact, it wasn’t classic funeral how we know it it Europe. It was second part of the funeral, when Bamileke tribe members give last good bye to the spirit of the dead person. This man was second after chef of the willage, grand dad of one friend of my collegues.

The jurny was really something. Huge buss, but small seats, no space for legs, no air-condition, temperature when the buss weren’t moving vas more than 40 degrees (and it wasn’t moving more than one and half an hour…). Behind of me and my friends sat 2 young simple women, most probably prostitutes, who were shouting from 23 to 2. Occassionnally you could her a word that wasn’t rude. There was confirmed that with stupid person you can’t do nothing, just wait until he/she will stop enjoying what is doing.

Saturday morning, destination Baffan. Small village in the hills. Dusty road, houses from dried bricks, without tap water and mostly without electricity. In many cases also without furniture, concrete floor is de luxurious… simply, just a normal village. We climbed to the top of the hill, where was family house, where we slept and been preparing all stuff. We ate something, than helped to get some water to the house. Well, guys would prefer just sit down, but when I saw that ladies are working, I just offered help and the others joined. Water we got in small rocky stream 100m from the house. First time in my life I saw coffee tree and also how they dry coffee in the village. They were cooking in big pots on the open fire. Really interesting was to assist during preparation of ceremony goat and pig. It wasn’t like back home. Firstly, they cut the neck of the animal, leave to bleed out. Than they burn its hair on the fire, empty the organs from the belly and cutting to small pieces is done later. It started to get dark, and how is good habit in Cameroon, they cut the electricity. It was actually quite fine. We have been sitting around fire, eating, drinking, talking, it was almost no moon so sky crowded by brightening stars, it was wonderful. I have also enjoyed the cold, and it was really cold. Outside it could be about 12 degrees. At 10pm we went sleep. I got nice place on the floor on the kind of carpet done by palm leaves in the middle of two mans L, but well, experience it was interesting. The more I appreciated, when I came back to Douala and slept in my double bed, alone.

In the morning we finished preparation for the feast. The wood was finished so we had to go to the village get some. Than one of granddaughter of the dead man showed me “chefferi” which is special building serving to secret ceremonies. Her granddad was buried in first room. After some time he will be replaced and his skull will be put into ground in the main hall of the building by skulls of other ancestors. She said, when someone from family or village has some problem, he just comes, make some sacrifice like food, oil, drink, depends, than have a chat with the ghost of ancestors. She said that it is true and that it works. Well, who knows??? Than back in the house I drink with guys some whit wine – white means really white – creamy, not transparent. It is fermented juice of the rattan tree. The taste isn’t nothing special, but there is some alcohol in there so local people like it. After that, everyone got dressed into uniforms – family, or particular groups of people here wear clothes made from same stuff to show where they belongs, probably. We have been invited for a lunch to the room where we slept. The table with food was in the centre and lots of chairs around the room. We ate, than they put the rest of food elsewhere and the party startedJ. Mamas started to sing and dance around the table. Everyone joined. And what they sang? The papa, he was good, he was nice, he known how to work, and he did good, responsible… to say how amazing the person was. When the family was satisfy, they put bank note of 500 CFA (almost 1 €) to the singers front and everyone was happy. Then, papa of the house gave me and to some more people traditional stick. It was decorated by small coloured pieces of plastic or glass at one side and hors neck hair on the other. The symbolic was to get the ghost of the man out from the village to give him rest and calm time. I heard shouting. First thing that come to my mind was, someone is hungry. But than I got the explanation that they are shouting form home made guns, to tell to the ghost that he can go. Then we went all in the line to the place of main feast. There was about 200 or 300 people. In the middle of the field were tam-tam players and other musicians. Around them were people dancing in the spiral or several kind of circles. Everyone had similar stick as I or bottles of alcohol (empty ones) or they have been paying to shooters to fire for them. The dance was long. Suddenly came chef of the village wit his assistant and chef and assistant of neighbour village. They sit down and watched dancing people. Than danced in all children of the dead man. The have had hats with coloured xxx (that stuff from bird wings and tales). At the end the shamans in the masks that were dancing as like the children in front of the bosses. Than danced in the direction to the “chefferie” where they did some secret ceremonies. The music stopped and with it my experience. We had to leave to get back to Douala not too late. That day was on the program also a family dance, warriors dance with machetes and some further activities.

It was really unique event, next experience and souvenir to my collection. W has happy, not only because I saw and enjoyed something new, but also because I have succeeded to change a little prejudice or at least really wide spread image of whites as lazy rich mans, that can’t work or don’t work. So, double successJ.