Kribi, turistický ráj / touristic paradise...

Ve čtvrtek, 19.2. jsem se vydal s Alex na prodlouženej víkend do Kribi. Kamerunského, vyhlášeného a toho hezčího ze dvou přímpřských letovisek, které v Kamerunu jsou. Do Kribi, které je na půl cestě z Doualy k hranicím s rovnikovou Gvineou (na Jih). Po 2 a půl hodinách cesty jsme prvně uviděli oceán. Dorazili jsme kolem 5 odpoledne. Pěšky se vydali hledat hotel. Na druhý pokus se nám povedlo usmlouvat cenu za pokoj na 15000 franků.Byl to parádní, dvoupostelovej pokoj přímo u moře. Paráda. Vybavení de luxe. Klimatizace a moskitiéra, která byla opravdu potřeba. S klíčem jsme vyfasovali sprej proti hmyzu a ubytovali se. První večer jsme šli na večeři do restaurace, kterou jsme minuli po cestě. La cigare. Opravdu luxusní restaurace s luxusníma cenama. No, ale musim uznat, že pizza, kterou jsme si dali byla opravdu vynikající (střední za 6500) a pivíčko, hmmmm, prvně za víc jak 5 měsíců jsem si dal točený. A navíc, moje oblíbený, 33 Export. Bylo kolem 8 hodin a začali přicházet další hosté. Typicky pro kribi, bílí tatíci ve věku děděčků či aktivních břichatých padesátníků samozřejmě v doprovodu pěkně upravené mladé, spoře oděné černošky. Zajímavý. Alex se to zdálo spíš nechutný. No, každopádně bylo jasný, co tam pánové přišli dělt. Po večeři jsme se vrátili na hotel, koupili si ještě po jednom pivíčku a šli na pláž. Voda byla opravdu teplá. Určitě 25°, možná i víc. Stejně jako vzduch.

V pátek ráno mi to nedalo a šel jsem si zaběhat. Pobřeží bylo nádherný. Světlej písek, sem tam čerá skaliska. Za pláží háje kokosových palem, listnatých košatých stromů na kterých rostli ořechy, prý nějaký druh mandlí. Místy rozestavěné baráčky zarostlé bujnou zelení střídaly luxusní hotely s bazénem. Na pláži jsem míjel skupinky rybářů, kteří z moře vytahovali sítě s rybami. Na moři byli jejich kolegové na malých vratkých loďkách, pirogách. O kousek dál od rána do odpoledne chlapíci plnili 20 litrové kýble pískem a nosili ho k cestě. Samozřejmě na prodej na stavbu. Po běhání jsem si zaplavali. Potom přišel průvodce Baltazar, který nám předchozího večera nabídnul, že nás doprovodí za Pigmejema do pralesa a k vodopádům na řece Lobé. Sedli jsme na moto taxi a jeli asi 10 km. Nejdřív vyasfaltovanou cestou, která se za městem změnila v prašnou udusanou stezku z kamení a načervealého písku. Na břehu řeky jsme si vlezly do pirogy, opravdu vratký a jeden z domorodců nás zavezl k Pigmejům. Cesta pralesem, něco úžasnýho. Klid, tmavá voda ve které se odráželo slunce a hustá neprostupná, sytě zelená džungle na obou březích. Sem tam se ozval křik ptáka nebo opic. Projeli jsme kolem skalnatého ostrůvku a přirazili ke břehu. Po 50 metrech jsme byli v pygmejské vesničce. Pygmejové jsou hodně malí a hubení. V porovnání s černochama z Doualy. Vesnička byla okatě rozdělná na 2 části. Na skutečnou, kde žijou rodiny, do které jsme samozřejmě nemohli, a na turistickou, terá byla postavená z několika chatrčí do kruhu. Ujistili nás, že v nich žijou, že část party je na lovu (mimochodem, lov je zákonem zakázán v celém Kamerunu). Samozřejmě nemohlo chybět rodinné foto turistů s domorodci, samozřejmě s oštěpem a tradičním tamtamem, originálně potaženým né kůží jako všechny co jsem doposud viděl, ale plastovou tkanou látkou na nákupní tašky. Pak jsme jim zaplatili malou částku za možnost je vidět a jeli zpátky. Zajímavej život. Prostě jen pár lidí z vesnice sedí na lavičce před chatrčí, přijde turista, vyfotí se, oni si vezmou peníze a hotovo. Osobně si myslím, že večer zapnou generátor a koukají na telenovely v televizi, ale to je jen moje doměnka. Náš výlet pokračoval k vodopádům. Jsou unikátní tím, že padají přímo do oceánu. Takových je na světě prý jen pár. Nebylo to špatné, ale čekal jsem od vodopádů víc. Tohle byla spíš kaskáda skalicek po kterýchs tékala voda. Ale v období deštů to musí být super podívaná. Vody je prý v té době v řece až o 2 metry víc. Pak jsme na břehu oceánu pod stromem ochutnali čerstvé krevety (prvě v životě jsem je ochutnal J), prohlídli si nějaké malby od místních umělců, korálky a sošky a jeli zpátky do hotelu. Zašli do města na večeři, koupit lahvinku vína a lahvinku buráků (jo jo, pražené arašídy oloupou a naplní do lahví od alkoholu. Litrová stojí 1000 franků 40 Kč).

V sobotu jsme se vydali po pláži do centra. Bylo to super. Opravdu skoro prázdné pláže. Trošku se prošli v centru, viděli pár dalších „klsaických“ párů, dali si salát z Avokáda a pak šli spátky do hotelu. Na odpoledne jsme měli speciální plán. Mois, kuchař v hotelu, nás pozval k němu domů na kachnu. Tenhle zážitek byl opravdu unikátní. Doma znamenalo v malém domku se 2 místnostma. Jednou z uplácané hlíny a druhou stlučenou z prken. To zastřešené vlnitým plechem a na podlaze nic než udusaná zlína. Ale i tak měli televizi a DVD přehrávač. Doma byla jen malá část rodiny. Mois má 24 bratrů a 10 sester, všechno děti stejného otce. Nabídli nám palmovou pálenku, která nebyla silná, ale dobrá. S paní mámou jsme si zatancovali Makosu a pak nás zavedli do většího stavení, některé z příbuzných dam, kde byl gauč a stůl. Přinesli kachnu. Vařenou v rajské pikantní omáčce a jako příloha něco, co bych přirovnal k plátkům knedlíku, ale udělaného z Plantainu (banánu). Potom nám ukázali dvůr, kde se procházely kachny, viděli jsme jak se připravujou Bobolo. Je to rozmačkanejmaniok zabalenej do banánového listu ve kterém se uvaří a pak prý vydrží i několik měsíců. Tohle bylo opravdu super. Vidět jak se žije na vesnici v rodině, víc lidí spí v jedné posteli a často i na zemi. Ale i přes chudobu, kterou si u nás nedokážeme ani představit jsou šťastný, žijou si své životy s každodnenními starostmi a radostmi stejně jako u nás.

V neděli jsme si pospali, užili klimatizaci na pár posledních chvila a odešli. Měli pár suvenýrů, každej jednu malbu srolovanou v batohu. Zašli jsme na jídlo, pak do restaurace hned vedle autobusové zastávky. Dali jsme si limonádu, snědli čerstvej kokos a povídali. Těsně před odchodem jsme si ještě odskočili. Když se Alex vrátila, řekla, že jí servírka říkala, že jsem pěknej a že mě má ráda. No a že by si mě ráda vzala. Jak je to snadné… bílá kůže, věk pod 30, to je dost atraktivní a dostačující kombinace pro rozhodnutí o dalším životě. Ale jestli se někdy do Kribi vrátim, tak určitě vim, že můžu přespat u své ženy :-D.

Rozhodně vydařenej víkend. Vidět prales, Pigmeje, jeden z unikátních vodopádů, poobědvat ve vesničce v rodině sváteční jídlo, ochutnat domácí pálenku, procházet po liduprázdných plážích, vidět jak se na moři plni tankery u ropných věží a v dálce hoří zemní plyn na jedné z těžebních plošin… Určitě to byl jeden z vyjímečných víkendů.

Thursday 19.2. I went with Alex to long weekend to Kribi that is Cameroonian, famous and the nicer out of two seashore holiday destinations. To Kribi that is on the half way from Douala to border with Equatorial Guinea (to the south). After two and half hours of journey we saw the ocean. We came there about 5pm. Then we went by foot to search a hotel. The second try was successful. We managed to negotiate the price for 15000 per room per night. It was wonderful, two beds room directly on the sea shore side. Really cool equipped with luxuriously by air condition and mosquito nets. Together with the key from the room we got also spray against insect. First evening we went to one restaurant we passed by before. La cigare. Really luxurious restaurant with really luxurious prices. But I have to admit that the Pizza we ate was really delicious (middle size for 6500) and a beer, hmmmm, first time after five months I had real beer, not a bottle. And what more, it was my favourite, 33 Export J. It was about 8 pm when other guests started to come. Typical for Kribi, white papas in the age of grand dads or active fifties and for sure accompanied by young, nice, not too much dressed black ladies. Interesting. To Alex it seemed more disgusting. Well, in all cases it was clear, what those mans came to do there. After the dinner we bought some more beer in the reception and went to the beach. Water was really hot. At least 25°, maybe more. It was the same as the air.

On Friday in the morning I couldn’t resist and went to run a bit. The beach was wonderful. Light sand, time to time black rocks. Just behind the sandy beach coco palms and some nuts trees (kind of almonds). Time to time there were some houses in construction were changed by really nice hotels with swimming pools. On the beach I passed groups of fishermen pulling out nets with fishes. On the sea were their mates on pirogues. Few meters far some mans were filling 20l buckets by send and carrying it on the head to the road, for sure to sell it as construction sand. After running I was swimming for a while. Baltazar came, the guide we met previous day. He offered us to guide us to the waterfalls on Lobé and to Pigmies to the forest. We took a motto-taxi and went at about 10 km to reach the Lobé River. Road was first good but after the town it turned into dusty path with stones and reddish sand. We got in one pirogue and entered the forest. It was really amazing. It was calm, dark water reflecting sun and deep dark green jungle on the both sides. Time to time we heard voice of a bird or monkey. We passed rocky island and touched left bank. After 50 meters walk we reached small Pigmy village. The Pigmies are small and skinny, comparing to those from Douala. The village was obviously divided in to two parts. One part was for indigenes that we couldn’t enter, and the second one for tourists. In the tourist part, there were huts in the circle. They assured us that they are living there and that part of their troop is out for a hunt (that is forbidden by the government by the way). For sure, we couldn’t miss the family photo of tourists and them with javelin and traditional drum, originally covered by some kind of plastic linen that are shopping bags made from. Then we paid them some small money for the possibility to see that and we went back. What an interesting life. Simply, few village people sitting in the tourist part, taking pictures with tourists, taking money and that’s it. Me personally I think that in the evening they start a electric generator and are watching in the television some telenovelas. But this is just my imagination. Our trip continued to the waterfalls. They are unique by the fact that the water is falling directly to the ocean. Those of such kind is only few in the world. It wasn’t bad, but I expected more. This was more or less just a cascade of rocks with water streaming down. But during the rainy season it has to be amazing. They said that in the river is even 2 more meters of water. Then, at the ocean shore we tried fresh prepared prawns. I ate them for the first time in my life J. Then we looked at some local art and went back to the hotel. In the evening went to the town to eat something and buy bottle of wine and of peanuts (yeah, they put fried and peeled peanuts to the bottle of some alcohol and sell them. 1 litre one cost 1000 F CFA that is some 1,5€.

On Saturday we went to the time walking on the beach. It was really nice. There were almost empty beaches. We walked a bit in the city centre; saw some few “typical” couples, ate salad of Avocado and then went back to the hotel. For the afternoon we had special plan. Mois, the cook from the hotel invited us to his place to eat a duck, local speciality. This experience was really unique. At home meant in a house with two rooms. One made from muddy walls and second from planks, on the top covered by metal roof. As a floor, there was just hard ground. But even here they had TV and DVD player. At home was only small part of the family. Mois has 24 brothers and 10 sisters, all of them children of one father. They offered us palm homemade whisky. It wasn’t strong but it was really good. With the mother we were dancing Makosa. Then they took us to another building, kind of living room with sofa and arm chairs where they served for us boiled duck with kind of tomato and pepper sauce accompanied by kind of bread made from smashed Plantains. After the food they showed us a court and garden where were breading ducks and we saw as well how they prepare Bobolo that is smashed Manioc rolled and packed into banana leaves. Than cooked it can stay eatable for several weeks without putting into the fridge. This was really nice to see how they live in the typical village in the family. There are more people sleeping in the same bad and some even on the floor. Despite the poverty that we cannot imagine they look happy. Living their day to day lives filled by good and bad things as we do.

On Sunday we went pretty long, enjoyed last few moments with air condition and left the room. We had some souvenirs. Both of us some paintings rolled in back packs. We went to eat something small to the restaurant and then to take a drink nearby the bus station. Just before leaving we had to go to the toilet. When Alex came back, she told me that the waitress told her that she likes me, she loves me and that she would like to marry me. How easy... white skin, age under 30 which is an combination attractive enough to decide about your future. But if I will come back to Kribi, definitely I will have accommodation for free :-D.

In all cases, really cool weekend. To see the forest, Pigmies, one of those unique waterfalls, to have a lunch in the village, to try homemade whisky, walk on empty and beautiful beaches, to see how filled tank petrol ships on the see nearby petrol towers...are it was definitely one of exceptional weekends.

Druhá tvář / second face

Jak už to tak bývá, každá mince má dvě strany no a jednou se prostě obrátí. Takže i já jsem už měl možnost poznat tu negativní tvář rozvojových zemí, potažmo Kamerunu. Trvalo to 4 měsíce, než jsem se setkal s první opravdu nepříjemnou zkušeností a během pár posledních dní, možná protože dávam větší pozor jsem si všimnul i dalších, nebo se prostě náhodou nahromadily.

A co že se vlastně stalo? Ukradli mi foťák. Byla to ovšem moje chyba, protože jsem na chvilku přestal dávat pozor. Takže, pro ty z vás co jednou budou cestovat, nedělejte následující: J. Vrátili jsme se do Doualy z váletu do Bueay. Když jsem vystupoval, měl jsem na klíně foťák, kterej při vystupování vypad na zem. Prostě jsem ho sebral a strčil do kapsy u kalhot (levé přendí) a nechal trčet šňůrku od pouzdra ven. Trošku jsme řešili cenu za jízdu s šoférem. Protože jsme pospíchali, vzal jsem si batoh na břcho a na levé rameno si položil tašku plnou nějakých potravin. A jakmile jsem se otočil, že se vydam na cestu, cítil jsem jak mi někdo vytahuje z kapsy foťák. Levá ruka byla zablokovaná taškou na rameni, takže než jsem jí odhodil a otočil se abych se pokusil zloděje chytit, už měl pár kroků náskok a výhodu znalosti místních uliček a tréninku z předchozích krádeží, takže se mi ho nepovedlo dohonit. Běžel jsem za nim do úzké uličky až na malej dvorek mezi domy. On zaběh do další a já si řek a dost, čert vem foťák, kudlu mezi žebra nepotřebuju, tak jsem se vrátil. Viděl jsem bandu kluků, co běželi za zlodějem. Nejdřív mě napadlo, že ho jdou chytit, ale nejspíš to byli kumpáni. Druhej den jsem se vrátil s nabídkou, že foťák odkoupim, nechal jim telefon, ale doteď se nikdo neozval.

Den na to jsem se vracel z práce. Při cestě domů musím vystoupit na Ndokoti, což je jedna obrovská křižovatka s pověstí nebezpečného místa. Doteď jsem ale viděl jen jednu rvačku, takže asi ne až tak moc. Prostě jsem šel a někdo mě šťouchnul do ruky. Já nic a pokračoval dál. Pak jsem slyšel jak jeden chlapík, kolem 30 let říká, „počkej počkej, dávej si bacha“. Já říkam prosim? „Tady je to nebezpečný, já tě viděl, ukaž mi tvoje peníze.“ Pak přišel druhej a říká „no tak, ukaž mu peníze“ a začal vytahovat jeho… stejně tak třetí „ukaž peníze“. Ten první začal „ já tě znam, vidim do tebe, jsi jak zrdcadlo, ukaž mi peníze…“ Opravdu jsem neměl chuť pokračovat , tak jsem řek, nic nemam a šel dál. Zajímavá strategie. Vyvést člověka z rovnováhy a jakmile peníze vyndá, hned je chmatnout nebo vědět, kde je má, to pro příště.

Pár dní před tím jsem se bavil s mojí sestrou (dcerou rodiny u který bydlím). Jendu noc totiž nepřišla domů. Druhej večer mi řekla její dobrodružství. Na Ndokoti nastoupila do taxíku plnýho chlapíků. Oni si povídali v jednom místním dialektu, smáli se. Ona rozuměla, ale ignoroavla je. Poprosila šoféra, aby jí na benzínce rozměnil bankovku. Když odtamtud odjeli, chlapíci začli… „tahle, ta má hodně peněz“ „v kabelce má určitě víc…“ Ghislaine rozuměla, takže před vystoupením si zula boty na podpadcích a jak vystoupila, začala sprintovat k její kamarádce, která bydlí hned na hlavní ulici. (Náž dům je hloubš ve čtvrti, kde nejsou lampy.) Cestou jí volala že jí pronásleduje pár banditů. Její brácha jí běžel naproti, takže nakonec všechno dobře dopadlo.

To jsou jen 3 zážitky, které jsem měl, né jediné, ale první dva moje vlastní. Když jsem o nich mluvil s jendím známým, řek mi co dělají s banditama v jejich čtvrti. Říkal, „když nějakýho chytneme, tak ho hrozně zmlátíme. Jakmile se zvedne, hned jí má.“ Jednou si prý jednoho podali, byla tam i policie. Ti však řekli, že mají výjezd jinde a že musí jít. Policista by měl lumpa předvést na stanici, ale to je jediné potrestání co může dostat. Když odcházeli, jeden z nich řek, dokončete to. „My jsme ho navlíkli do pneumatik, polili benzínem a zapálili“… Říkal jsem si, tak to je opravdu drsný, to je až moc. „Nebyl to první“ … Coooo… „No, nejde to jinak.“ Všeobecně se doporučuje v Douale nevycházet sám po 10 hodině, místy po jedenácté. U nich ve čtvrti je ale prý klid a i ve 2 nebo ve 3 ráno člověk může jít sám a cítí se bezpečně. Říkal jsem, že upálit někoho zaživa je až moc. On mi ale odpověděl, představ si, že k tobě domů přijde banda takových banditů poté co už takhle navštívili plno tvých sousedů. Nejen že ti ukradnou všechny peníze a cennosti, ale nutí tě, abys zmlátil vlastní sestru. Pokud máte žehličku, tak členové rodiny se musí pálit navzájem. Když se to stane jedněm sousedům, druhým, jsi v klidu, ale když se to stane tobě, co uděláš? Policie nepřijede a i když, nic neudělá. Jediný co udělají, že je vezmou na stanici a pustí, nebo zavřou na pár dní do přeplněných věznic a pustí“. (A to je fakt. Mam dojem, že policisté jsou tu jen od toho aby seděli v kanceláři a čekali a čekali nebo stáli na ulici a zastavovali taxikáře, aby si od nich vzali úplatek a nechali je jít). „Pak je prostě člověk nucenej vzít spravedlnost do svých rukou.“ Zeptal jsem se a co s tělem? „No, ráno přijedou hasiči a uklidí ho.“ Holt na hrubý pytel hrubá záplata. Doma to ale radši nezkoušejte.

No, Kamerun je fajn, ale není třeba být ve střehu. Takže přeju všem, až budou cestovat aby se jim zážitky podobného rázu vyhýbaly.

It is like this, that each coin has two sides and one day it turns over. So also me, I have already had the occasion to get to know the negative face of developing countries, namely of Cameroon. It took 4 months that I met firs really not nice experience. And during last few days, maybe I make more attention to that, I have remarked some more, or they jsut arrived by chance in same time.

So, what happen? They stole my camera. But I have to admit, that it was my fault, because for a moment didn’t paid attention. So, for those who will travel one day, don’t do following: J. We came back to Douala from the trip to Buea. When I was getting off the car I had my camera on the knees, and it fall down on the ground by the car. Simply, I took it and put to my left front jeans pocket, but leaved a kind of rope out. We have negotiated the price with the driver. Because we were in hurry I took my back pack, put it to my belly and to left shoulder I put big bag with some food. As I turned to go to get another taxi, I felt how someone is pulling out my camera. Left hand was blocked by the big bag so it took me a while to turn around, to put it to the ground. The thief had already few steps in advance and advantage of knowing local narrow streets and running training from another actions, so I didn’t catch him. He turned to one narrow street that ended on small court between houses and continued in another one. In that moment I said to myself, don’t care about the camera, I don’t need a knife between my ribs. I saw group of guys who followed the thief. Firstly I was thinking that they want to catch him and give me back the camera... what a naivety. Most probably they were his colleagues. Next day I went there with proposition I will buy it back, left them my tel. number but no one replied until now.

Next day I want back home from work. I got off at Ndokoti as usual, which is one huge crossroad with image of one really dangerous place. Until that day I saw only one street fight, so didn’t have that feeling. I was just walking up the hill. Someone touched my hand. I ignored that and continued. Then I heard as one man, around 30 say “wait wait, make attention”. I said “pardon”? “here it is dangerous, I saw you, show me your money”. Then came another one and said “come one, show him your money” and started pull out his own and then third man, “show your money”. The first one said “I know you, I see in you like in the mirror, show me your money...”. I really wasn’t in the mood to continue this discussion, so I told them that I don’t have nothing and continued my journey. Well, interesting strategy. To make a person out of balance and when he pull out the money, take them or just to know where he puts them.

Few days before that I spoke to my host sister. One night she didn’t come home. Second evening she told me what was her adventure. At Ndokoti she took a taxi full of guys. They were talking in local language and laughed. She understood, but didn’t react. She asked driver to change 2000 francs at petrol station to pay for the taxi (200 F CFA). When they left from there, one of guys said in the dialect, the girl has a lot of money. And second, “for sure there is much more in her hand bag”. Ghislaine understood, so before getting off the taxi, she put off her shoes and when she were out, started to sprint to her friends’ house which is not far from main road. (Our house is deeper in the quarter and there are no street lights.) When running, she called that bandits follows her. Her brother came to meet her so they turned and everything was OK.

These are only 3 stories I experienced, but not the only ones and my own only two first. When I spoke about that with one of my friends, he told me what they do with bandits in his quarter. He said, “When we catch a one, we beat him terribly. As he tries to rise up, he gets another hit”. ...Once they treated one, there were also police present. They just said that they have another important action elsewhere and they have to leave. When leaving, one of them said in dialect, finish this. “So we put some car steers on him, put some petrol and burned him to death”... I said to myself, wow, that is really cruel, this is too much. “He wasn’t the first one” .... “what?” “well, there is no other way”. In general it is recommended in Douala not to go out alone after 10pm, somewhere after 11. In their quarter you can walk alone even at 2 or 3 at night and feel safe. I told him, that to burn someone is terrible, that it is too much. He answered, “imagine, that they will come to your house, after visiting several neighbours. Not only that they steel all money and precious things, but they force you to beet your own sister. If you have the iron, family members has to burn them each other. If this happen to first or second neighbours, you are quite OK, but when they arrive to you, what would you do? Police in that case will not come and if yes, they will do nothing. The only thing they can do is to take them to the police station and leave go or to put them to overcrowded prisons for few days and leave go.” (That is truth. I have the impression that most of them are there only to sit in their offices and make you wait for bureaucracy or to stand on the street to stop taxi men to ask for a bribe to make them leave)”Than is a man forced to take the justice to his own hands”. I asked what about the body? “Well, in the morning comes fire brigade to clean it up. “Extreme and rough situations need extreme solutions”. But don’t try it back home.

So, Cameroon is fine, but you should be careful. So I wish that everyone when he or she will travel wouldn’t meet experiences of this type.

Víkendové modlení pod sopkou / weekend prayer under a vulcano

Další z mojich menších výletů byl do Buea. Je to malé, asi třiceti tisícové městečko na úpatí Mount Cameroun. Bylo tam super, lidi slušní, skoro vůbec nepokřikovali, byli klidní, né jako v Douale. Taky klima bylo fajn, kolem 25° a v noci byl chládek skoro až zima. Potkali jsme se tam, já a Alex, se dvěma dalšíma praktikantkama. Jednou z Norska, se kterou jsme se seznámili během Jump-In. Druhá zrovna přiletěla z Kanady. Trošku jsme se prošli po městě, zjistili podmínky jak nejlíp a za kolik se dá vyšplaht nahoru na horu, dali si pivíčko a grilovanou rybku a pak se rozešli.

Hlavní důvod naší cest y byla totiž pozvánka od jedné Alex kolegyně na mši její církve. Bylo něco po 5 hodině, když jsme dorazili. Pamela nás přivítala, představila svým bratřím a sestrám a páterovi, který vedl bohoslužby. Pak nás vzala k ní domů, pohostila nás večeří (mimochodem nejlepšim plantainem jakej jsem tady zatím jed). Pak jsme se vrátili, protože jsme měli spát v páterovo domě. Dorazili jsme akorát během bohoslužby, menšího tréninku na velkou nedělní. Bylo to celkem fanj. Lidi zpívali, tleskali do rytmu, užívali si modlení. Pak jsem ale znejistěl, protože jsem nevěděl kdo jsou ti lidé , kteří začali až moc prožívat jejich modlení. Druhý den jsem zjistil že Pantekotisti, což je tu považováno za normální křesťanskou církev, ale s určitými rozdíly. Všichni byli opravdu přívětivý no a nabídli nám, že se za nás budou modlit. To jsme neodmítli. Alex byla na řadě první. Jeden z chlapíků jí řekl, ať opakuje rychle něco jako přijď duchu svatý, přijď duchu svatý… on jí položil ruku na rameno a začal se modlit. Hodně nahlas, hodně to prožíval. V jedom momentě začal drmolit nesrozumitelná slova. A to jsem si řek tak to né. Pak skončil, zeptal se, jestli Alex něco cítila, ale evidentně ne. Jen teplo z jeho ruky. Pak přistoupil ke mně. Stejný postup. Jen já jsem toršku podváděl, protože jsem neměl zavřený oči a neopakoval jsem tu kouzelnou formuli dost rychle a intenzivně. Proč? Protože věřím na uričité spirituální věci a taky protože nemám rád, když někdo jiný rozhoduje za mě a říká mi co mám dělat. Takže jsem ducha svatéhe neobdržel.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a v 9 hodin začala mše, která nakonec skončila před druhou hodinou. Hodně dlouhá, ale hodně zajímavá zkušenost. Kostel byla z prken stlučená chatrč, takový domek 10 x 15 m, skromně vyzdobený, bez věže, se 2 dveřmi a 2 okny. Na každé straně naprodti po jednom. V místě kde bývá oltář bylo nízké pódium, na kterém byl páter a měl před sebou pultík, na který si pokládal Bibli. Mše začala.

Páter měl zajímavou promluvu. Týkala se role rodičů. Říkal, že rodič je zodpovědnej přivést na svět další bytost a věnovat ji bohu (to jako ukázat jí správnou víru). Taky říkal něco, s čím jsem úplně souhlasil a to, že je třeba dítě chtít (on říkal pokud dítě nepotřebujete, nedělejte si ho) a být si jistý že ho můžeme uživit, ale taky dát mu vzdělání a vychování. Na to poměrně hodně lidí i u nás zapomíná.

Pak začala mše. Tématem byl duch svatý. Říkal, že bez svatého ducha i když nebudeme hřešit, nemůžeme objevit boha a žít šťastnej a plnej život. No… proč né, když jim to pomůže. Všichni začali spívat, parádně, melodicky, tleskali do rytmu za doprovodu dvou bubeníků. Bylo to zajímavé. Taková směsice tradičního náboženství a křes´tanství. Sem tam lidi v eufórii vykřikovali „amen“ a „haleluja“, „ano pane“ „ je to pravda“. Pak se ale stalo něco, co bylo opravdu vyjímečné. Lidi si začali během zpívání sedat a klekat, pokládali si lokty na kolena a skláněli hlavu. Z jejich hlasu jsem poznal že pláčou, fňukali, popadali dech. Byli tak ponoření do modlitby, nebo do nějakého druhu psychózy, že to kompletně ovlivňilo jejich emoce a brečeli. Měl jsem pocit, jakoby trpěli a vůbec se mi to nelíbilo. Proč by měl člověk plakat, když se modlí k bohu za dobré věci? Když jsem se jich pak ptal, proč, říklai, že je třeba milovat boha. A když ho milujeme, je třeba milovat celým srdcem. A protože jsme hříšní, litujeme hříchů a proto brečíme.

Dalším cílem bohoslužby bylo modlení za uzdravení a pak přivítání nově narozeného dítěte do komunity. Né křtem, ale zpěvem a modlením. Během této části bohoslužby někteří s přítomných vyprávěli osobní příběh, jak jim bůh v životě pomoh. Na konci každé historky byli všichni šťastní, plní pozitivních emocí a křičeli „haleluja“ a „ano, ano pane“. Přišel proces léčení. Jak už jsem řek, hlavním tématem byl duch svatý. Páter se zeptal, kdo potřebuje abychom se za něj modlili. 5 mamin si stouplo do řady před přítomné, čelem k páterovi, zády k nám. Za každou z nich se postavil někdo ze sboru zpěváků, nebo ostatních pomocníků (byli to 3 chlapi). Pak se u jedné po druhé modlili. Byl to ten samý proces, jako předchozí večer zkoušeli na mě a na Alex. Jenže tentokrát jim to u 3 fungovalo. Modlili se, ona mamka opakovala že chce ducha svatého, jeden nebo dva chlapíci jí hlasitě a z blízka odříkali modlitbu v angličtnině a pak v tom podivném zazyce. Co se pak stalo bylo opravdu drsný. Jeden přiložil ruku na rameno, nebo mezi lopatky, začal jí třást. Ona žena se začala celá klepat, podlomili se jí nohy a tranzu upadla na zem. Nechali jí ta chvíli ležet a pokračovali u ustatních. Když se ta v tranzu probrala, někdo jí pomohl vstát. Vypadaly spokojeně. Když tenhle proces pokračoval půl hodiny, 45 minut, někteří kteří měli zpívat opět upadali, spíš upadaly… do tranzu, plakaly, a začínali brblat podobná slova, kterým jsem nerozuměl. Po mši jsem se zeptal, co že je to za řeč? Bylo mi řečeno, že je to jazyk andělů. Že i v Bibli je napsáno něco jako že Ježíš své následovatele naučí mluvit jiným jazykem. Buď to byla pravda, nebo se to naučili, protože jsem rozpoznalpár podobných slov, které se stále opakovaly. Prý takto mluví s bohem a ten ji radí co dělat a co nedělat.

Každopádně tohle byla hodně zajímavá zkušenost. Je to kulturní a spirituální bohatství, které na světě máme. Lidi chtějí žít spořádaně v klidu a lásce. Na druhou stranu, někdo by mohl říct, ti jsou divní, to je sekta, je třeba tohle zakázat… proč? Protože já nesdílím jejich představu, protože nerozumím tomu co dělají a proč to dělají? Bylo by fajn, kdyby každej mohl zažít něco podobného, cítit jinou kultůru a vyzkoušet si na vlastní kůži, i když jsme dost otevření, pořád soudíme. Není to nic zlého dokud nevyřkneme verdikt, založen jen na našem názoru. Pak vznikají války, nenávist, démonizace určitých náboženství, xenofobie atd. Takže, kulturní rozmanitosti zdar J.

(sprcha - bathroom)

Another from my small trips was to Buea. It is small, approximately 30 thousand inhabitants on the base of Mount Cameroon. It was great there, polite people who almost didn’t screamed and who were calm, not like in Douala. Also the climate was fine, about 25°C and during the night was pretty fresh, almost cold. Me and Alex, we met there two other trainees, one from Norway who we met during JumpIn and second from Canada who just arrived. We walked a bit in the town, ate a grilled fish, found out some details about how is it best to climb up the mountain and then we split.

Main reason of our trip was the invitation by one of Alex’s colleagues to a mass of her church. It was 5 past when we arrived to the place. Pamela invited us warmly, introduced to her sisters and brothers and the priest who was the leader of that mass. Then she invited us to eat something at her place (by the way, it was the best plantain I have ever had here). Then we came back, because we were staying in the priests’ house. We came just in the middle of small prayer, kind of training to the big Sunday one. It was pretty interesting. People were singing, clapping hands in the rhythm and enjoying praying. Then I started to be a bit suspicious, because I didn’t know who these people are and because they started to enjoy too much their prying. The day after I found out that they are Pantekitists. Kind of Christian church with some particularities, which is generally accepted in Cameroon. Everyone was really nice and welcoming and they offered us that they will pray for us. That we didn’t refuse. Alexs’ turn was first. One of mans there told her to repeat fast something like, “come holy ghost, come holy ghost...” and he put his arm on her shoulder and started to prey. Really aloud, really by hearth. In one moment he started to say something not understandable. And in that moment I said that is enough. Then he stopped and asked her, if she felt something, but evidently nothing. May bee only heat of his palm. Then he came to me, same process. I was cheating and just pretending that I want holly ghost. I didn’t close my eyes and haven’t been repeating that magic formula fast enough. Why? Because I believe in some spiritual things and also because I don’t like, when someone else make decisions instead of me and telling me what am I supposed to do. So, I didn’t receive the holy ghost.

Next day in the morning we ate our breakfast and then the mass started at 9, and finished finally at 2pm. Really long, but really interesting experience. The church was just a cottage made from planks, 10 x 15 metres, SKROMNĚ decorated, without a tower. Only with 2 windows and doors at each side one. In the place where is usually altar, was small stage with tiny speakers table on which the priest was putting the Bible. The mess started.

The priest had really interesting speech during Sunday school. It was about being a parent. He said that parents are responsible to bring to the world another human being and give it to the god (which means to show him the right believe). He said also something I absolutely agreed with. He said that it is necessary to want the child (well, he said if you don’t need a child, don’t make him...) and to be sure that you are able to feed him, but also to give education – in school and also in family. I think that even in my country people forget about that as well time to time.

Then the mess started. The topic was the Holy Spirit. He said that without it, even if we will not sin, we can’t find a god and to live happy and full life. Well, why not, if it will help them... Everyone started to sing, really nice, melodically, they were clapping hands to the rhythm being accompany by drum players. It was really interesting. Kind of mixture of traditional religion and Christian church. Time to time someone spontaneously shouted in euphoria “amen” and “hallelujah”, “yes lord” “it is true”. Than happen something, what was really exceptional. Some people started during singing to sit or knee down, they put their elbows on the knees or chairs, putting the head down. From their voice I recognize that they were crying. They were so deep in prier or maybe kind of psychosis, that it completely influenced their emotions. I had the impression as if they suffered and I didn’t like that. Why should a man cry when is he prying the god for a good things? When I asked why it is like that they told me, that it is important to love the good. And if you love, it if needed to love by whole heart. And because we are sinners, we cry, because we regret our sins.

One of the next objectives of the mess was praying for healing of some present people and then to welcome new baby to the church community. Not by the baptism but by singing and praying. During this part some of present were telling stories from their life, about how god helped them. At the end of each story, everyone was happy, full of positive emotions and was shouting “hallelujah” and “yes, yes lord”. The time of healing came. As I said already, main topic was the Holy Ghost. Pries asked who needs as to prey for him. 5 mamas stood in front of us to the line, front to the priest, by back to the audience. Behind of each of them stood one person, one of the singers or of 3 priests’ male assistants. Then, one by one were praying for each of mamas there. It was the same process as they were practicing with us the previous evening. But for this time, for 3 of those ladies it worked. They were praying, mamas repeating Holy Spirit comes... one or two of that men were praying really close to their years in English and than in that special language. What happened later was really something. One of those many put his hand on or between the shoulders and started to shake it a little. Than the woman started to shake her whole body, her knees broke and she fell down in the Trans. They helped her to fall down and left her laying there and continued the process with the others. It lasted 45 minutes at least. Some of singers were crying same as before and started to repeat similar words as those guys in the language I didn’t understand. After the mess I asked what was it, the language? They told me that it is language of angels. That even in Bible is written that Jesus will teach his followers some special language. It can be true or they just learned some phrases, because I had the impression I recognised some similar words in speeches of several people. They said that in that time they talk to the god and he is helping them to decide what to do or not to do.

Definitely this was really interesting experience. It is cultural and spiritual richness that we have all over the world. People want to live in peace and love. At the other hand, one could say that they are strange, that they are a sect and that it should be forbidden... but why? Because I don’t share their ideas, because I don’t understand what they are doing? It would be really nice that everyone could experience something similar, to feel different culture and try it by himself, because even if we are enough open-minded, we are still judging. Actually, it is not bad until we say some judgement or decision made only on our point of view. Then there are the wars, hate and hostility, demonization of certain religions, xenophobia etc. So live the cultural differences.