Druhá tvář / second face

Jak už to tak bývá, každá mince má dvě strany no a jednou se prostě obrátí. Takže i já jsem už měl možnost poznat tu negativní tvář rozvojových zemí, potažmo Kamerunu. Trvalo to 4 měsíce, než jsem se setkal s první opravdu nepříjemnou zkušeností a během pár posledních dní, možná protože dávam větší pozor jsem si všimnul i dalších, nebo se prostě náhodou nahromadily.

A co že se vlastně stalo? Ukradli mi foťák. Byla to ovšem moje chyba, protože jsem na chvilku přestal dávat pozor. Takže, pro ty z vás co jednou budou cestovat, nedělejte následující: J. Vrátili jsme se do Doualy z váletu do Bueay. Když jsem vystupoval, měl jsem na klíně foťák, kterej při vystupování vypad na zem. Prostě jsem ho sebral a strčil do kapsy u kalhot (levé přendí) a nechal trčet šňůrku od pouzdra ven. Trošku jsme řešili cenu za jízdu s šoférem. Protože jsme pospíchali, vzal jsem si batoh na břcho a na levé rameno si položil tašku plnou nějakých potravin. A jakmile jsem se otočil, že se vydam na cestu, cítil jsem jak mi někdo vytahuje z kapsy foťák. Levá ruka byla zablokovaná taškou na rameni, takže než jsem jí odhodil a otočil se abych se pokusil zloděje chytit, už měl pár kroků náskok a výhodu znalosti místních uliček a tréninku z předchozích krádeží, takže se mi ho nepovedlo dohonit. Běžel jsem za nim do úzké uličky až na malej dvorek mezi domy. On zaběh do další a já si řek a dost, čert vem foťák, kudlu mezi žebra nepotřebuju, tak jsem se vrátil. Viděl jsem bandu kluků, co běželi za zlodějem. Nejdřív mě napadlo, že ho jdou chytit, ale nejspíš to byli kumpáni. Druhej den jsem se vrátil s nabídkou, že foťák odkoupim, nechal jim telefon, ale doteď se nikdo neozval.

Den na to jsem se vracel z práce. Při cestě domů musím vystoupit na Ndokoti, což je jedna obrovská křižovatka s pověstí nebezpečného místa. Doteď jsem ale viděl jen jednu rvačku, takže asi ne až tak moc. Prostě jsem šel a někdo mě šťouchnul do ruky. Já nic a pokračoval dál. Pak jsem slyšel jak jeden chlapík, kolem 30 let říká, „počkej počkej, dávej si bacha“. Já říkam prosim? „Tady je to nebezpečný, já tě viděl, ukaž mi tvoje peníze.“ Pak přišel druhej a říká „no tak, ukaž mu peníze“ a začal vytahovat jeho… stejně tak třetí „ukaž peníze“. Ten první začal „ já tě znam, vidim do tebe, jsi jak zrdcadlo, ukaž mi peníze…“ Opravdu jsem neměl chuť pokračovat , tak jsem řek, nic nemam a šel dál. Zajímavá strategie. Vyvést člověka z rovnováhy a jakmile peníze vyndá, hned je chmatnout nebo vědět, kde je má, to pro příště.

Pár dní před tím jsem se bavil s mojí sestrou (dcerou rodiny u který bydlím). Jendu noc totiž nepřišla domů. Druhej večer mi řekla její dobrodružství. Na Ndokoti nastoupila do taxíku plnýho chlapíků. Oni si povídali v jednom místním dialektu, smáli se. Ona rozuměla, ale ignoroavla je. Poprosila šoféra, aby jí na benzínce rozměnil bankovku. Když odtamtud odjeli, chlapíci začli… „tahle, ta má hodně peněz“ „v kabelce má určitě víc…“ Ghislaine rozuměla, takže před vystoupením si zula boty na podpadcích a jak vystoupila, začala sprintovat k její kamarádce, která bydlí hned na hlavní ulici. (Náž dům je hloubš ve čtvrti, kde nejsou lampy.) Cestou jí volala že jí pronásleduje pár banditů. Její brácha jí běžel naproti, takže nakonec všechno dobře dopadlo.

To jsou jen 3 zážitky, které jsem měl, né jediné, ale první dva moje vlastní. Když jsem o nich mluvil s jendím známým, řek mi co dělají s banditama v jejich čtvrti. Říkal, „když nějakýho chytneme, tak ho hrozně zmlátíme. Jakmile se zvedne, hned jí má.“ Jednou si prý jednoho podali, byla tam i policie. Ti však řekli, že mají výjezd jinde a že musí jít. Policista by měl lumpa předvést na stanici, ale to je jediné potrestání co může dostat. Když odcházeli, jeden z nich řek, dokončete to. „My jsme ho navlíkli do pneumatik, polili benzínem a zapálili“… Říkal jsem si, tak to je opravdu drsný, to je až moc. „Nebyl to první“ … Coooo… „No, nejde to jinak.“ Všeobecně se doporučuje v Douale nevycházet sám po 10 hodině, místy po jedenácté. U nich ve čtvrti je ale prý klid a i ve 2 nebo ve 3 ráno člověk může jít sám a cítí se bezpečně. Říkal jsem, že upálit někoho zaživa je až moc. On mi ale odpověděl, představ si, že k tobě domů přijde banda takových banditů poté co už takhle navštívili plno tvých sousedů. Nejen že ti ukradnou všechny peníze a cennosti, ale nutí tě, abys zmlátil vlastní sestru. Pokud máte žehličku, tak členové rodiny se musí pálit navzájem. Když se to stane jedněm sousedům, druhým, jsi v klidu, ale když se to stane tobě, co uděláš? Policie nepřijede a i když, nic neudělá. Jediný co udělají, že je vezmou na stanici a pustí, nebo zavřou na pár dní do přeplněných věznic a pustí“. (A to je fakt. Mam dojem, že policisté jsou tu jen od toho aby seděli v kanceláři a čekali a čekali nebo stáli na ulici a zastavovali taxikáře, aby si od nich vzali úplatek a nechali je jít). „Pak je prostě člověk nucenej vzít spravedlnost do svých rukou.“ Zeptal jsem se a co s tělem? „No, ráno přijedou hasiči a uklidí ho.“ Holt na hrubý pytel hrubá záplata. Doma to ale radši nezkoušejte.

No, Kamerun je fajn, ale není třeba být ve střehu. Takže přeju všem, až budou cestovat aby se jim zážitky podobného rázu vyhýbaly.

It is like this, that each coin has two sides and one day it turns over. So also me, I have already had the occasion to get to know the negative face of developing countries, namely of Cameroon. It took 4 months that I met firs really not nice experience. And during last few days, maybe I make more attention to that, I have remarked some more, or they jsut arrived by chance in same time.

So, what happen? They stole my camera. But I have to admit, that it was my fault, because for a moment didn’t paid attention. So, for those who will travel one day, don’t do following: J. We came back to Douala from the trip to Buea. When I was getting off the car I had my camera on the knees, and it fall down on the ground by the car. Simply, I took it and put to my left front jeans pocket, but leaved a kind of rope out. We have negotiated the price with the driver. Because we were in hurry I took my back pack, put it to my belly and to left shoulder I put big bag with some food. As I turned to go to get another taxi, I felt how someone is pulling out my camera. Left hand was blocked by the big bag so it took me a while to turn around, to put it to the ground. The thief had already few steps in advance and advantage of knowing local narrow streets and running training from another actions, so I didn’t catch him. He turned to one narrow street that ended on small court between houses and continued in another one. In that moment I said to myself, don’t care about the camera, I don’t need a knife between my ribs. I saw group of guys who followed the thief. Firstly I was thinking that they want to catch him and give me back the camera... what a naivety. Most probably they were his colleagues. Next day I went there with proposition I will buy it back, left them my tel. number but no one replied until now.

Next day I want back home from work. I got off at Ndokoti as usual, which is one huge crossroad with image of one really dangerous place. Until that day I saw only one street fight, so didn’t have that feeling. I was just walking up the hill. Someone touched my hand. I ignored that and continued. Then I heard as one man, around 30 say “wait wait, make attention”. I said “pardon”? “here it is dangerous, I saw you, show me your money”. Then came another one and said “come one, show him your money” and started pull out his own and then third man, “show your money”. The first one said “I know you, I see in you like in the mirror, show me your money...”. I really wasn’t in the mood to continue this discussion, so I told them that I don’t have nothing and continued my journey. Well, interesting strategy. To make a person out of balance and when he pull out the money, take them or just to know where he puts them.

Few days before that I spoke to my host sister. One night she didn’t come home. Second evening she told me what was her adventure. At Ndokoti she took a taxi full of guys. They were talking in local language and laughed. She understood, but didn’t react. She asked driver to change 2000 francs at petrol station to pay for the taxi (200 F CFA). When they left from there, one of guys said in the dialect, the girl has a lot of money. And second, “for sure there is much more in her hand bag”. Ghislaine understood, so before getting off the taxi, she put off her shoes and when she were out, started to sprint to her friends’ house which is not far from main road. (Our house is deeper in the quarter and there are no street lights.) When running, she called that bandits follows her. Her brother came to meet her so they turned and everything was OK.

These are only 3 stories I experienced, but not the only ones and my own only two first. When I spoke about that with one of my friends, he told me what they do with bandits in his quarter. He said, “When we catch a one, we beat him terribly. As he tries to rise up, he gets another hit”. ...Once they treated one, there were also police present. They just said that they have another important action elsewhere and they have to leave. When leaving, one of them said in dialect, finish this. “So we put some car steers on him, put some petrol and burned him to death”... I said to myself, wow, that is really cruel, this is too much. “He wasn’t the first one” .... “what?” “well, there is no other way”. In general it is recommended in Douala not to go out alone after 10pm, somewhere after 11. In their quarter you can walk alone even at 2 or 3 at night and feel safe. I told him, that to burn someone is terrible, that it is too much. He answered, “imagine, that they will come to your house, after visiting several neighbours. Not only that they steel all money and precious things, but they force you to beet your own sister. If you have the iron, family members has to burn them each other. If this happen to first or second neighbours, you are quite OK, but when they arrive to you, what would you do? Police in that case will not come and if yes, they will do nothing. The only thing they can do is to take them to the police station and leave go or to put them to overcrowded prisons for few days and leave go.” (That is truth. I have the impression that most of them are there only to sit in their offices and make you wait for bureaucracy or to stand on the street to stop taxi men to ask for a bribe to make them leave)”Than is a man forced to take the justice to his own hands”. I asked what about the body? “Well, in the morning comes fire brigade to clean it up. “Extreme and rough situations need extreme solutions”. But don’t try it back home.

So, Cameroon is fine, but you should be careful. So I wish that everyone when he or she will travel wouldn’t meet experiences of this type.

Víkendové modlení pod sopkou / weekend prayer under a vulcano

Další z mojich menších výletů byl do Buea. Je to malé, asi třiceti tisícové městečko na úpatí Mount Cameroun. Bylo tam super, lidi slušní, skoro vůbec nepokřikovali, byli klidní, né jako v Douale. Taky klima bylo fajn, kolem 25° a v noci byl chládek skoro až zima. Potkali jsme se tam, já a Alex, se dvěma dalšíma praktikantkama. Jednou z Norska, se kterou jsme se seznámili během Jump-In. Druhá zrovna přiletěla z Kanady. Trošku jsme se prošli po městě, zjistili podmínky jak nejlíp a za kolik se dá vyšplaht nahoru na horu, dali si pivíčko a grilovanou rybku a pak se rozešli.

Hlavní důvod naší cest y byla totiž pozvánka od jedné Alex kolegyně na mši její církve. Bylo něco po 5 hodině, když jsme dorazili. Pamela nás přivítala, představila svým bratřím a sestrám a páterovi, který vedl bohoslužby. Pak nás vzala k ní domů, pohostila nás večeří (mimochodem nejlepšim plantainem jakej jsem tady zatím jed). Pak jsme se vrátili, protože jsme měli spát v páterovo domě. Dorazili jsme akorát během bohoslužby, menšího tréninku na velkou nedělní. Bylo to celkem fanj. Lidi zpívali, tleskali do rytmu, užívali si modlení. Pak jsem ale znejistěl, protože jsem nevěděl kdo jsou ti lidé , kteří začali až moc prožívat jejich modlení. Druhý den jsem zjistil že Pantekotisti, což je tu považováno za normální křesťanskou církev, ale s určitými rozdíly. Všichni byli opravdu přívětivý no a nabídli nám, že se za nás budou modlit. To jsme neodmítli. Alex byla na řadě první. Jeden z chlapíků jí řekl, ať opakuje rychle něco jako přijď duchu svatý, přijď duchu svatý… on jí položil ruku na rameno a začal se modlit. Hodně nahlas, hodně to prožíval. V jedom momentě začal drmolit nesrozumitelná slova. A to jsem si řek tak to né. Pak skončil, zeptal se, jestli Alex něco cítila, ale evidentně ne. Jen teplo z jeho ruky. Pak přistoupil ke mně. Stejný postup. Jen já jsem toršku podváděl, protože jsem neměl zavřený oči a neopakoval jsem tu kouzelnou formuli dost rychle a intenzivně. Proč? Protože věřím na uričité spirituální věci a taky protože nemám rád, když někdo jiný rozhoduje za mě a říká mi co mám dělat. Takže jsem ducha svatéhe neobdržel.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a v 9 hodin začala mše, která nakonec skončila před druhou hodinou. Hodně dlouhá, ale hodně zajímavá zkušenost. Kostel byla z prken stlučená chatrč, takový domek 10 x 15 m, skromně vyzdobený, bez věže, se 2 dveřmi a 2 okny. Na každé straně naprodti po jednom. V místě kde bývá oltář bylo nízké pódium, na kterém byl páter a měl před sebou pultík, na který si pokládal Bibli. Mše začala.

Páter měl zajímavou promluvu. Týkala se role rodičů. Říkal, že rodič je zodpovědnej přivést na svět další bytost a věnovat ji bohu (to jako ukázat jí správnou víru). Taky říkal něco, s čím jsem úplně souhlasil a to, že je třeba dítě chtít (on říkal pokud dítě nepotřebujete, nedělejte si ho) a být si jistý že ho můžeme uživit, ale taky dát mu vzdělání a vychování. Na to poměrně hodně lidí i u nás zapomíná.

Pak začala mše. Tématem byl duch svatý. Říkal, že bez svatého ducha i když nebudeme hřešit, nemůžeme objevit boha a žít šťastnej a plnej život. No… proč né, když jim to pomůže. Všichni začali spívat, parádně, melodicky, tleskali do rytmu za doprovodu dvou bubeníků. Bylo to zajímavé. Taková směsice tradičního náboženství a křes´tanství. Sem tam lidi v eufórii vykřikovali „amen“ a „haleluja“, „ano pane“ „ je to pravda“. Pak se ale stalo něco, co bylo opravdu vyjímečné. Lidi si začali během zpívání sedat a klekat, pokládali si lokty na kolena a skláněli hlavu. Z jejich hlasu jsem poznal že pláčou, fňukali, popadali dech. Byli tak ponoření do modlitby, nebo do nějakého druhu psychózy, že to kompletně ovlivňilo jejich emoce a brečeli. Měl jsem pocit, jakoby trpěli a vůbec se mi to nelíbilo. Proč by měl člověk plakat, když se modlí k bohu za dobré věci? Když jsem se jich pak ptal, proč, říklai, že je třeba milovat boha. A když ho milujeme, je třeba milovat celým srdcem. A protože jsme hříšní, litujeme hříchů a proto brečíme.

Dalším cílem bohoslužby bylo modlení za uzdravení a pak přivítání nově narozeného dítěte do komunity. Né křtem, ale zpěvem a modlením. Během této části bohoslužby někteří s přítomných vyprávěli osobní příběh, jak jim bůh v životě pomoh. Na konci každé historky byli všichni šťastní, plní pozitivních emocí a křičeli „haleluja“ a „ano, ano pane“. Přišel proces léčení. Jak už jsem řek, hlavním tématem byl duch svatý. Páter se zeptal, kdo potřebuje abychom se za něj modlili. 5 mamin si stouplo do řady před přítomné, čelem k páterovi, zády k nám. Za každou z nich se postavil někdo ze sboru zpěváků, nebo ostatních pomocníků (byli to 3 chlapi). Pak se u jedné po druhé modlili. Byl to ten samý proces, jako předchozí večer zkoušeli na mě a na Alex. Jenže tentokrát jim to u 3 fungovalo. Modlili se, ona mamka opakovala že chce ducha svatého, jeden nebo dva chlapíci jí hlasitě a z blízka odříkali modlitbu v angličtnině a pak v tom podivném zazyce. Co se pak stalo bylo opravdu drsný. Jeden přiložil ruku na rameno, nebo mezi lopatky, začal jí třást. Ona žena se začala celá klepat, podlomili se jí nohy a tranzu upadla na zem. Nechali jí ta chvíli ležet a pokračovali u ustatních. Když se ta v tranzu probrala, někdo jí pomohl vstát. Vypadaly spokojeně. Když tenhle proces pokračoval půl hodiny, 45 minut, někteří kteří měli zpívat opět upadali, spíš upadaly… do tranzu, plakaly, a začínali brblat podobná slova, kterým jsem nerozuměl. Po mši jsem se zeptal, co že je to za řeč? Bylo mi řečeno, že je to jazyk andělů. Že i v Bibli je napsáno něco jako že Ježíš své následovatele naučí mluvit jiným jazykem. Buď to byla pravda, nebo se to naučili, protože jsem rozpoznalpár podobných slov, které se stále opakovaly. Prý takto mluví s bohem a ten ji radí co dělat a co nedělat.

Každopádně tohle byla hodně zajímavá zkušenost. Je to kulturní a spirituální bohatství, které na světě máme. Lidi chtějí žít spořádaně v klidu a lásce. Na druhou stranu, někdo by mohl říct, ti jsou divní, to je sekta, je třeba tohle zakázat… proč? Protože já nesdílím jejich představu, protože nerozumím tomu co dělají a proč to dělají? Bylo by fajn, kdyby každej mohl zažít něco podobného, cítit jinou kultůru a vyzkoušet si na vlastní kůži, i když jsme dost otevření, pořád soudíme. Není to nic zlého dokud nevyřkneme verdikt, založen jen na našem názoru. Pak vznikají války, nenávist, démonizace určitých náboženství, xenofobie atd. Takže, kulturní rozmanitosti zdar J.

(sprcha - bathroom)

Another from my small trips was to Buea. It is small, approximately 30 thousand inhabitants on the base of Mount Cameroon. It was great there, polite people who almost didn’t screamed and who were calm, not like in Douala. Also the climate was fine, about 25°C and during the night was pretty fresh, almost cold. Me and Alex, we met there two other trainees, one from Norway who we met during JumpIn and second from Canada who just arrived. We walked a bit in the town, ate a grilled fish, found out some details about how is it best to climb up the mountain and then we split.

Main reason of our trip was the invitation by one of Alex’s colleagues to a mass of her church. It was 5 past when we arrived to the place. Pamela invited us warmly, introduced to her sisters and brothers and the priest who was the leader of that mass. Then she invited us to eat something at her place (by the way, it was the best plantain I have ever had here). Then we came back, because we were staying in the priests’ house. We came just in the middle of small prayer, kind of training to the big Sunday one. It was pretty interesting. People were singing, clapping hands in the rhythm and enjoying praying. Then I started to be a bit suspicious, because I didn’t know who these people are and because they started to enjoy too much their prying. The day after I found out that they are Pantekitists. Kind of Christian church with some particularities, which is generally accepted in Cameroon. Everyone was really nice and welcoming and they offered us that they will pray for us. That we didn’t refuse. Alexs’ turn was first. One of mans there told her to repeat fast something like, “come holy ghost, come holy ghost...” and he put his arm on her shoulder and started to prey. Really aloud, really by hearth. In one moment he started to say something not understandable. And in that moment I said that is enough. Then he stopped and asked her, if she felt something, but evidently nothing. May bee only heat of his palm. Then he came to me, same process. I was cheating and just pretending that I want holly ghost. I didn’t close my eyes and haven’t been repeating that magic formula fast enough. Why? Because I believe in some spiritual things and also because I don’t like, when someone else make decisions instead of me and telling me what am I supposed to do. So, I didn’t receive the holy ghost.

Next day in the morning we ate our breakfast and then the mass started at 9, and finished finally at 2pm. Really long, but really interesting experience. The church was just a cottage made from planks, 10 x 15 metres, SKROMNĚ decorated, without a tower. Only with 2 windows and doors at each side one. In the place where is usually altar, was small stage with tiny speakers table on which the priest was putting the Bible. The mess started.

The priest had really interesting speech during Sunday school. It was about being a parent. He said that parents are responsible to bring to the world another human being and give it to the god (which means to show him the right believe). He said also something I absolutely agreed with. He said that it is necessary to want the child (well, he said if you don’t need a child, don’t make him...) and to be sure that you are able to feed him, but also to give education – in school and also in family. I think that even in my country people forget about that as well time to time.

Then the mess started. The topic was the Holy Spirit. He said that without it, even if we will not sin, we can’t find a god and to live happy and full life. Well, why not, if it will help them... Everyone started to sing, really nice, melodically, they were clapping hands to the rhythm being accompany by drum players. It was really interesting. Kind of mixture of traditional religion and Christian church. Time to time someone spontaneously shouted in euphoria “amen” and “hallelujah”, “yes lord” “it is true”. Than happen something, what was really exceptional. Some people started during singing to sit or knee down, they put their elbows on the knees or chairs, putting the head down. From their voice I recognize that they were crying. They were so deep in prier or maybe kind of psychosis, that it completely influenced their emotions. I had the impression as if they suffered and I didn’t like that. Why should a man cry when is he prying the god for a good things? When I asked why it is like that they told me, that it is important to love the good. And if you love, it if needed to love by whole heart. And because we are sinners, we cry, because we regret our sins.

One of the next objectives of the mess was praying for healing of some present people and then to welcome new baby to the church community. Not by the baptism but by singing and praying. During this part some of present were telling stories from their life, about how god helped them. At the end of each story, everyone was happy, full of positive emotions and was shouting “hallelujah” and “yes, yes lord”. The time of healing came. As I said already, main topic was the Holy Ghost. Pries asked who needs as to prey for him. 5 mamas stood in front of us to the line, front to the priest, by back to the audience. Behind of each of them stood one person, one of the singers or of 3 priests’ male assistants. Then, one by one were praying for each of mamas there. It was the same process as they were practicing with us the previous evening. But for this time, for 3 of those ladies it worked. They were praying, mamas repeating Holy Spirit comes... one or two of that men were praying really close to their years in English and than in that special language. What happened later was really something. One of those many put his hand on or between the shoulders and started to shake it a little. Than the woman started to shake her whole body, her knees broke and she fell down in the Trans. They helped her to fall down and left her laying there and continued the process with the others. It lasted 45 minutes at least. Some of singers were crying same as before and started to repeat similar words as those guys in the language I didn’t understand. After the mess I asked what was it, the language? They told me that it is language of angels. That even in Bible is written that Jesus will teach his followers some special language. It can be true or they just learned some phrases, because I had the impression I recognised some similar words in speeches of several people. They said that in that time they talk to the god and he is helping them to decide what to do or not to do.

Definitely this was really interesting experience. It is cultural and spiritual richness that we have all over the world. People want to live in peace and love. At the other hand, one could say that they are strange, that they are a sect and that it should be forbidden... but why? Because I don’t share their ideas, because I don’t understand what they are doing? It would be really nice that everyone could experience something similar, to feel different culture and try it by himself, because even if we are enough open-minded, we are still judging. Actually, it is not bad until we say some judgement or decision made only on our point of view. Then there are the wars, hate and hostility, demonization of certain religions, xenophobia etc. So live the cultural differences.

papír nebo nůž..?/ A paper of a knife..?

Když jsem psal o výletu na sever, zapoměl jsem na jednu zajímavou věc o kterou bych se s váma rád podělil. Jednním z rodzílů mezi lidma v Douale a na severu bylo, že sem tam se našel někdo, většinou muži, kteří měli na obličeji dlouhé, jizvy. Někdo jen centimetrový škrábanec pod okem, někdo zase jizvy od čela přecházející přes oči v několika rovnoběžkách až k ústům nebo na tvář. Jedním z nich byl i náš průvodce ve Waze. Myslel jsem si, když jsem tohleto viděl prvně, že to bylo nějaké zranění. Ale když lidí s podobnou záležitostí přibývalo, začal jsem být víc a víc zvědavej. A protože kdo se ptá, ten se dozví, tak jsem se zeptal. Náš průvodce se zjizvenou tváří mi řekl, že to má odmalička, že je to u nich taková tradice. Zeptal jsem se ho jaký důvod nebo smysl má takové “zkrášlování”. Odpověděl, že když by se jako malé dítě ztratil, tak každý pozná, z jaké je rodiny, protože každá rodina používala jiné zjizvení. Zajímavý způsob jak nahradit občanku, co říkáte?

When I wrote about the trip to the North, I forgot something interesting that i would like to share with you. One of differences between people in Douala and at the North is, that time to time you can find someone who has long scarves on their face. Someone just few centimetres, someone long ones going down from front, crossing ayes heading to the mouth or cheeks in several lines. One of such men was also our guide. At the beginning I thought that it would be kind of injury, but then, when the cases were more frequent I started to be really curious. And because who ask he will know, also I have asked. Our guide with scarved face told me that he has it from when he was a small boy, that it is kind of tradition. I asked what is the sense or meaning of such a “beautification”. He answered that if he would be lost as a small boy, everyone would know directly from which family and village he comes from. Interesting way how to replace ID cards, don’t you think?